neděle 5. března 2017

Vlčí ostrov

Autor: Lajla Rolstadová
Nakladatelství: Kniha Zlín
Vydání v ČR: 2016
Překlad: Daniela Mrázová
Počet stran: 242


Anotace

Lékař jí kdysi říkal, že musí brát léky a vést bezpečný a předvídatelný život, aby svou nemoc dokázala zvládat. Lajla Rolstadová se však rozhodne pro pravý opak – žít nezávisle na cizí pomoci i na lécích. Odlétá do Kanady a následující měsíce tráví uprostřed divočiny nebo na cestách, mezi lidmi dobrovolně žijícími na okraji společnosti v odlehlých oblastech, či se samorosty a podivíny, s nimiž se náhodně potkává - ať už jsou to pěstitelé marihuany, lovci, kovbojové, hippies, dobrodruzi či léčitelé. Navazuje hluboká přátelství, prožívá nesmělou lásku, ale především poznává sebe samu, své touhy i obavy, a učí se žít v souladu s přírodou. Kerouac v sukních po šedesáti letech?  Autobiografický román Vlčí ostrov dokumentuje spisovatelčin život na kanadském ostrově, několikaměsíční cestování autem Amerikou a téměř meditativní přezimování v chatě kanadských přátel. Autorka líčí tato období překvapivě prostým a upřímným stylem a nenechává čtenáře na pochybách, že všechno, co čtou, je ničím nezkreslená pravda.


Někdy je těžké nemít velká očekávání. A já jsem je právě u této knihy měla. Anotace zněla výborně, recenze byly pochvalné a mé natěšení rostlo stále víc a víc. Dokonce jsem měla možnost číst Vlčí ostrov společně s Haničkou (její blog můžete najít tady), se kterou jsem se díky knihám a blogu spřátelila (a nic na tom nemění fakt, že jsme se nikdy ve skutečném životě nepotkaly). Všechny tyto aspekty mě neuvěřitelně moc lákaly ke čtení tohoto díla norské autorky.
Prvních několik stran mě nadchlo a těšila jsem se na všechny další. Jenže..Ano přišlo několik jenže... Jak jsem pokračovala ve čtení, má touha zjistit co bude dál se postupně vytrácela. Autorka má osobitý styl, který se projevuje například v neuvozování přímé řeči. Tato maličkost nebyla mým hlavním problémem, přesto však hrála roli v utváření celkového názoru na tuto knihu. Rozvláčné vyprávění a zdlouhavé popisy nejsou mými oblíbenci, přesto jsem však ve Vlčím ostrově postrádala větší hloubku vykreslení jednotlivých míst, ale i osob. Zpočátku se mi ta jednoduchost líbila, jak se však čísla stran navyšovala, chybělo mi propojení s celým příběhem. Má představivost není malá, avšak pro pochopení některých postav stejně jako jejich chování a jednání, mi chyběly potřebné informace. Vyjádřila bych to asi tak, že jsem měla pocit, že mi autorka poskytla pouze 40% celého příběhu a já musím složitě mezi řádky nacházet každé další procento. Ráda u knih přemýšlím a hledám skryté významy, někdy jsou pro mne však ukryté tak dobře, že je neobjevím ať se snažím sebevíc. A to je právě případ této knihy.
Nemyslím si, že každou knihu musí každý čtenář zcela pochopit. Kdyby tomu tak bylo, ztratila by své kouzlo. Ale z mého pohledu by neměla být ani příliš "nepochopitelná". Možná je to jedna z těch knih, na které musí člověk narazit v tu správnou chvíli. Musí na ni být naladěn a potom pro něj bude i ta nejtriviálnější věta v některém z odstavců všeříkající. Možná jsem v knize hledala něco, co v ní ani není. Čím jsem si však naprosto jistá je to, že to, na co jsem se v knize těšila, jsem nenašla.


"Obrazy kolem nás zrcadlí něco z našeho nitra, nejsou ničím jiným než průměty naší vlastní mysli, která se nám snaží něco sdělit."



Život uprostřed lesů bez vody a elektřiny, bez každodenního kontaktu s dalšími lidmi a pouze v obklopení divoké přírody je pro mne tak trochu nepředstavitelným životním stylem. Obdivuji lidi, kteří se pro takový způsob života, i jen na krátký úsek v životě, rozhodnou. Vím ale, že pro mne by to rozhodně nebylo a Vlčí ostrov můj dojem ještě víc prohloubil. Měla by to být kniha, která čtenáře naláká na život uprostřed přírody, na mne však měla naprosto opačný vliv.
Očekávala jsem hluboké životní příběhy lidí, se kterými se hlavní postava v průběhu svého putování po Kanadě a USA setkala, dostalo se mi však pouze povrchního popisu jejich historie, která ve mně neprobudila hlubší city. Celá kniha na mne působila spíše jako suché konstatování toho, co autorka viděla či zažila a ne jako hlubší přemítání o vlastním životě a jeho jednotlivých úsecích. Její chování mi občas přišlo naprosto "na hlavu" a nedokázala jsem ho pochopit (teď mám na mysli konkrétně vztahy s muži). A v anotaci zmiňovaná vážná nemoc, se nakonec ukázala jako ne až tak vážná, rozhodně ne smrtící, což bezesporu také ovlivnilo můj dojem z celé knihy. Anotace mě vážně nalákala, ale příběh samotný se mi už tak lákavý nezdál.
Nechci však tvrdit, že Lajla Rolstadová napsala bezcenný brak. To rozhodně není to, co vám chci v této recenzi předat. V knize se také objevují pasáže, které jsou až překvapivě brilantní a rozhodně by si zasloužily více prostoru. Na straně 85 mě nadchla promluva, kterou má Saskya o ženách a jejich pozici v dnešní společnosti. Saskya měla v průběhu celé knihy několik nádherných myšlenek, které celou knihu osvěžily, a proto se také stala mou oblíbenou postavou. 


"Všichni mají nějaký zvláštní dar, něco, co má smysl sdílet s ostatními. Je to dar a taky úkol, protože musíme sebrat odvahu ho vykonat."


Když jsme si s Haničkou v průběhu čtení sdělovaly své dojmy, příjemně mě překvapilo, jak se naše názory shodují. Úvodní část příběhu mě samotnou téměř nadchla a Hanička na tom byla obdobně. Mé nadšení z popisů přírody však opadalo a začala mi chybět větší popisnost, která by mi umožnila představit si nádhernou čistou přírodu Severní Ameriky ve vší kráse a barvitosti.

Aspekt magie, který se na několika stranách také objevuje, pro mne byl zpočátku dosti rušivý avšak poslední strany můj zájem o příběh Lajly zvýšil. Bohužel jsem se už nedozvěděla jak tento rozměr příběhu skončil, protože se najednou objevila strana 242 a s ní konec celé knihy. Nejsem žádný nadšenec do magie a kouzel, ale v momentě jejich příchodu na scénu se jinak vcelku nudný příběh alespoň trochu okořenil.


Jak tedy knihu hodnotím? Jedná se o opravdový příběh, který je však spíše popisem, než hlubším zamyšlením nad konkrétními událostmi. Přesto je v knize možné najít několik řádků, které probudí váš zájem a donutí vás přemýšlet o vašem životě. A proto knize dávám hodnocení 3/5.


Zajímavý příběh, bohužel vyprávěný ne příliš záživnou formou.



3 komentáře:

  1. Vlčí ostrov jsem četla v lednu. Pořád jsem z ní taková rozpačitá a nemůžu se rozhodnout jestli se mi líbila nebo ne. Je podle mě zvláštně napsaná a místy má své kouzlo a je super, ale místy to byla hrozná nuda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měla jsem z ní zpočátku přesně takový pocit... Opravdu působí na mnohé lidi rozdílně, až mě to překvapilo.

      Vymazat
  2. Je možné, že ve mě tvá recenze vyvolala touhu přečíst si tu knihu znovu? :D
    Já si myslím, že jsem právě ten člověk, ke kterému přišla kniha v tu správnou dobu. Musím ale přiznat, že byť mě nadchla, mám hrozně velký problém sepsat recenzi - já vím, co mi kniha dala, ale absolutně to neumím sdělit, což je (vedle toho, že se mi rozbil počítač) hlavní důvod, proč se na blogu ještě neobjevila recenze. Myslím ale, že nastane ta správná doba, kdy přenesu své myšlenky na papír :)
    Recenze je skvělá, Barů, i když se samozřejmě v některých věcech až tak neshodujeme :) Moc se mi ale líbí, že ač máme odlišný názor, vlastně se navzájem chápeme :)
    Jsem moc ráda, že jsme se "poznaly" zas o kousek blíž :)

    OdpovědětVymazat